„Přeji nám všem vzájemnou sounáležitost a kvalitní osobní rozhovory plné otevřenosti a ochoty učit se, ve kterých si můžeme zcela ujasnit, co nám dává skutečně smysl.“
Anglický filozof Edmund Burke kdysi řekl, že k vítězství zla stačí, když budou dobří lidé sedět doma a nic nedělat. Ve světě se aktuálně dějí věci, které mnohé lidi zasahují, i když se jim možná nedějí přímo. Přístupy jsou různé. Někdo dobu přijme s přesvědčením, že svět funguje v cyklech, které se přirozeně opakují. Někdo ji přijme způsobem – mě se to netýká, soustředím se na své zachování duševního zdraví. Dalším způsobem je aktivismus. Jak poznat, který princip je ten správný?
Nejde o správný přístup, jde o pocit osobní zodpovědnosti. Jsem zodpovědná za to, co svým jednáním a přístupem podporuji. Já se rozhoduji, co chci podpořit a na to si potřebuji být vědoma svého vlivu, svých možností. Vědět, co ovlivnit mohu a co ne, co podpořit chci a co ne a jakmile jsem si jistá, hledám ten správný způsob, jak přistupovat k situaci, k lidem, vztahům, problémům, abych podpořila to, na čem mi záleží. Každý přístup řeší, ovlivňuje, způsobuje a také si žádá jiné zdroje.
Kde je hranice mezi povznesením se nad situací a bezcitností?
Povznesení se obsahuje přijetí, vědomí důsledků a zná efektivní řešení, bezcitnost je bezcitná. Buď cítím zranitelnost a soucit v místech bolesti – mé i někoho jiného, anebo ne. Jestli bezcitnost vychází z neinformovanosti nebo ignorace, prokážou okolnosti. Jakákoliv iniciativa a soucítění vychází ze smyslu. Pokud v něčem cítím nebo vidím smysl a patří to do rámce mých hodnot a priorit, dělám vůči tomu vstřícný pohyb, investuji svou energii, i když na to mám málo zdrojů. Jakmile cítím sama v sobě bezmoc, nechuť, či necítím smysl, stávám se vůči jakékoliv přirozené potřebě méně citlivá až třeba zcela necitlivá.
Je prožívat dobré období ve společensky špatných časech sobecké nebo obdivuhodné?
Pro mne ani obdivuhodné, ani sobecké, může to být oboje i nic z toho. Schopnost našeho prožívání vychází z konkrétní oblasti v nás, kde strach, radost i smutek bydlí dohromady. Tak, jak hluboko dokážeme prožívat radost, tak dokážeme prožívat i smutek. Pokud se nějaké emoci vyhýbáme, ovlivní to kvalitu celého našeho prožívání. Prožívat život komplexně v kontextech vztahů, ve kterých se ocitám, si žádá kondici v emoční i mentální inteligenci. Každou chvíli se dějí interakce, které mohou vzbuzovat strach i radost. Registrovat jejich stálou přítomnost, dovolit si je prožívat, rozvíjí naše kvality a schopnosti udržet si rovnováhu a vidět obzor. Samotné rozvíjení hlubokého prožívání jakéhokoliv pocitu vede k unášení skutečnosti takové jaká je, i se všemi proměnami života, bez ztráty citlivosti a naděje.
Polarizace se aktuálně týká nejen společnosti jako takové, ale také mnoha rodin. Jak najít k sobě cestu zpět?
Jsme stále spojení, i když se budeme vzájemně vymezovat, rozdělovat, polarizovat. Ten tlak, který na sebe svou polarizací vytváříme, budeme zažívat zase jen my. Sami v sobě i vzájemně mezi sebou. Nikdy se nemůžeme skutečně oddělit, i když se rozdělujeme a vyhraňujeme až do extrémů. Vztahy nekončí, jen se proměňují. Způsobujeme si opakovanou bolest tím, že míříme svůj odpor a nenávist na člověka, místo abychom vyjádřili jasný postoj a vedli konstruktivní dialog s člověkem o jeho názoru, přesvědčení a přístupu. Stále hledáme cestu, jak spolu vzájemně žít a opakovaně zjišťujeme, co funguje a co ne, jak daleké jsou důsledky našeho rozhodování a kde začíná zodpovědnost v každém z nás. Myslím, že si víc a víc uvědomujeme sílu našeho propojení a dochází nám, v čem jsme na sobě závislí a v čem ne. Poprvé se učíme žít vztahy a pečovat o zdroje na tak globální úrovni. Cesta vzájemného spojení a efektivní tvorby vede přes jistotu, co se mění a co ne, co nás rozděluje a co ne. Vzniká tím dialog, konzistence hodnot a mizí nenávist. Můžeme vědomě vytvářet synergii.
Odkud z emočního hlediska pocházejí nenávistné projevy? Jedná se o strach, ztrátu empatie?
Jakýkoliv můj (často iracionální) pocit mé osobní nesvobody, bezmoci, pocit nepřijatelnosti něčeho co v sobě mám, povede k odporu a nenávisti prožívané vůči něčemu či někomu mimo mne.
Trpíme v bývalém Československu kolektivním traumatem? Z čeho vychází a jak se projevuje?
Máš mnoho klientů z obou zemí, je na Slovensku jiné než v Česku? Nejsem odborník na československou kulturu, ze své práce a studia vím, že naše národy mají řekněme rozdílný temperament i sklon k ideologii, ale máme silnou společnou historii, ve které přirozeně vznikla a ještě v nás žijí mnohá společná traumata, tedy nezpracované pocity z křivdy, z tragédií, z projevů lidské malosti. A já denně zažívám a jsem toho plně účastná, že se tato bolavá místa v nás i mezi námi komplexním a zkušeným způsobem aktivně uvolňují, že se integrují nové postoje a vnímání mezi nás všechny.
Díváš se jako terapeut někdy na trauma jako na pozitivní věc, ze které se člověk poučí nebo je to vždy zásah do osobnosti, který ve své podstatě neměl vzniknout?
Nemohu říct, že se na trauma dívám jako na pozitivní věc. Určitě však celou organiku traumatu, která v sobě od počátku obsahuje cestu uzdravení a uvolnění, vnímám jako extrémně zdravý děj.
Jak se vyrovnat s nejistotou ve společnosti a ve světě? Dá se nejistota v životě vnímat pozitivně?
Nejistota není pozitivní nebo negativní, je přirozená v realitě v jaké žijeme. Její zažívání záleží na vědomí si svých jistot. Změny vždy více nebo méně zahýbají našimi jistotami, ale chaos trvá vždy jen chvíli, protože systém sám sebe pohotově uspořádává a upgraduje. Mít jasno, co jsou skutečně mé jistoty, chce ochotu přiznat si, co mohu ztratit a co ne, a za jakých podmínek. Rozlišit, co se mění a co ne. Co z toho, co se mění, ohrožuje mé jistoty, a co ne – to vše přináší orientaci. Jak mohu svoje jistoty podpořit? Změnu vnímáme jako pozitivní, když v ní jasně vidíme příležitost. Díváme se pak směrem, kterým se ubírá energie, a nacházíme inovativní řešení.
Co jsou pro člověka zdroje? Jak je dokážeme individuálně identifikovat?
Vše je něčeho zdrojem. Zdrojem pro člověka je vše, co může pojmout tělem i smysly, přímo i nepřímo. Co člověk do sebe pojme, to ho vyživuje a tvoří. Zdroje se dají rozdělit na ty, které máš a čerpáš z nich a na ty, které potřebuješ získávat. Na ty, které si můžeš (i musíš) dát sám a ty, které ti může (musí) dát někdo jiný. Zdroj, který ti někdo může dát, poznáš tak, že ti ten zdroj přibyde, když ti ho někdo věnuje, nebo když si ho dáš sám. Když mi někdo dá svačinu, informace, peníze, energii a já je příjmu, přibydou mi. Pokud mi někdo věnuje čas, lásku, pozornost, život, nepřibydou mi jako mé zdroje. Já svou lásku, čas i pozornost s tebou čerpám a nemohu ti je dát.
Jak o ně pečovat?
Laskavě, efektivně a vědomě. Pokud o něco pečuji, poznám, co tomu mohu dát a poznám, když se tomu dobře daří. Mě se líbí ten dominový efekt, jakmile se já začnu laskavě starat o svůj čas, začnu přirozeně a efektivně pečovat o čas druhých… Stojí za to učit se pečovat o zdroje.
V různých formách pomáháš lidem s duševním zdravím a procesem zpracovávání traumat už mnoho let. V čem vnímáš rozdíl mezi problémy nynější mladé generace a generací před nimi?
V tom, co je pro každou z nich samozřejmé a co ne.
Zejména mladí lidé mají pocit, že je v online prostoru správné veřejně prezentovat svůj často výrazně vyhraněný názor na všechno. Komentujeme témata od kuchyňských receptů až po geopolitickou situaci ve světě a historii zemí. S nástupem sociálních sítí je každý názor najednou bezprecedentně relevantní a veřejný, přičemž se neklade důraz na odbornost nebo zdroje. Zároveň se tím minimalizuje prostor pro změnu názoru, pochybení i omluvu. Co to dělá s naší psychikou?
Lidská psychika stále vyhledává svá potvrzení, stimuly, stravu. V online světě se interakce a potvrzování řídí dost jinými zákonitostmi, než v osobních kontaktech. To co ti potvrdí online realita, ti osobní kontakt nepotvrdí. Tzn., že ať už rozvíjíme v online interakcích jakékoliv sebevědomí, zažívání našich skutečných osobních vztahů potřebuje úplně jiné dovednosti a my je potřebujeme umět. O tom, jak negativně může působit online svět se už krásně i přehnaně hovoří, myslím, že získáváme jasno, co se díky online světu učíme rozlišovat a v čem je nám dobrým přítelem.
Pokud někdo nenávistně komentuje statusy veřejně známé osoby, co to říká o jeho osobním životě? Jsou lidé plní nenávisti zároveň schopni cítit lásku? Jak k takovým lidem přistupovat?
Nevím, co vše to říká o osobním životě daného člověka, ani, co vše to o jeho životě neříká. Historicky už máme dostatek informací o barevnosti lidí, kteří jednají krutě. Stejně tak dobře víme, že každý potlačený pocit a dlouhodobě přehlížená bolest přináší nepřiměřený projev agrese a bezohlednosti. Láska a nenávist spolu přirozeně tvoří určitý napěťový bod. Je možné hluboce prožívat nenávist i lásku. Pohyb od lásky k nenávisti je v určitém tlaku vyšlapaná cestička a velmi rychle se člověku stane, že po ní chodí. Podstatné je, co v sobě živím, co podpořím a jak svým postojem a přístupem ovlivním svůj stav i stav svého okolí. Pomáhá ujasnit si, na co reaguji. V tomto případě jestli reaguji na člověka, nebo na jeho způsob, jeho přístup a projev. Vědět, co odmítám a co přijímám.
